K oddílu jsem se dostala přibližně ve svých 12 letech... O tři roky později už jsem v oddíle zůstala jako instruktorka a vedoucí na táboře... Díky Pandám jsem si našla báječné přátele pro život, podívala jsem se na různá místa nejen u nás... Mám ráda přírodu, kamarády a večery u ohně... 

Díky oddílu jsem přišla na to, že se chci věnovat dětem a práci s nimi a tak jsem vystudovala pedagogickou školu a několikátým rokem učím na základní škole... Těším se, až jednou moje děti v Pandách prožijí dětství, zažijí spoustu dobrodružství, najdou si kamarády na celý život a oblíbí si přírodu tak jako já... 

Do oddílu jsem začala chodit se svým bráchou. Do té doby jsme vlastně na žádné tábory nejezdili, rodiče nás k tomu nevedli. A jsem ráda, že jsme tenkrát jeli, protože některá přátelství vlastně trvají dodnes. Chodila jsem na každou schůzku, jezdila na výpravy a tábory, kde jsem se naučila tábornickým dovednostem a také na hory, kde mě naučili jezdit na snowboardu. Dnes už sice jezdím pouze na hory a tábor, ale stejně se tam pokaždé ráda vracím.  

Oddíl Pandy mě oslovil v mých 7 letech. Naučil mě vztahu k přírodě, kam dodnes ráda utíkám před civilizací. Dnes už mi táhne na 40 a stále mám nejradši, když se sejdeme u ohně a vzduchem zní táborové písně. Ráda vymýšlím pro děti nejrůznější hry, které je pobaví a pevně věřím, že na ně budou rádi vzpomínat. 

Ahoj, dobrý, ale jednak neumím psát a dvak vůbec netuším od kdy jezdím na tábor. Když jsem začala před mnoha lety chodit s bláznem co veškerý volny čas  věnuje cizím dětem,  ještě jsem netušila, že je to diagnóza, která poznamená celou mojí rodinu. Nejprve jsem začala jezdit jako návštěva na tábor a zhruba kolem roku 2000 mě pohltila kuchyně. U kormidla se se mnou vystřídalo spousta parťáků. Posledních několik let jezdím se ségrou, se kterou jsme sehraná dvojka a musím říct, že nás to pořád baví. Každý rok se snažíme jídelníček něčím oživit, ať už mezinárodními nebo tematickymi specialitami. 

Kam až moje paměť sahá vařila na táboře Pandám a panďatům moje ségra Lenka. No a jednou (asi tak v roce 2013), když potřebovala, aby ji někdo vystřídal, zkusili oslovit mě… Od té doby vaříme a vymýšlíme bejkárny spolu (myšleno speciality světových kuchyní). Už si ani nedokážu představit, že bych dovolenou trávila jinak, než ve společenství téhle party a na každý společně strávený čas se moc těším. Vidět ty spokojené dětské tvářičky je totiž k nezaplacení. 

Na tábor Pand mě přivedli rodiče přes mamky kamarádku, a tak jsem začal jezdit už od pěti let a od té doby jsem si nedokázal představit léto bez tábora nebo zimu bez hor. Na horách jsem se naučil lyžovat, na letním táboře zase zapalovat ohěn, vázat uzle, morseovku a další táborové dovednosti. Za tu dobu co jezdím jsem poznal spoustu lidí, s většinou se bavím dodnes, i když někteří už na tábor nejezdí. Na tábor mám krásné vzpomínky a vždycky se díky němu těším na léto....

K Pandám jsem se dostala přes mého muže Klavída. Poprvé jsem se tábora zúčastnila v roce 2017 jako zdravotnice s čtyřměsíční dcerou Mařenkou a desetiměsíčním borderákem Kosťou. Od té doby se v Manětíně starám o dětské bolístky a nemoci každoročně a ráda se účastním i jiných akci s Pandami. Ikdyž starost o nemocné táborníky je občas náročná, tak se na tábor vždy ráda vracím. Časem se k nám přidala i naše druhá dcera Julie - doufám, že s holkami ještě prožijeme spoustu krásných chvil u táboráku a zažijeme spoustu dobrodružství.

Na tábor jsem začal jezdit už od mala kdy mě mamka chtěla dostat do něáké společnosti. Samozřejmě jsem dlouho odmítal ale nakonec se ukázalo že najít si kamarády a spřatelit se není zas až tak velký problém. Od té doby jezdím na tábor každý rok a léto bez tábora pro mě už neexistuje. Tábor mě naučil a dovedl k neskutečně moc věcím jako například naučit se hrát na kytaru. Do toho mě seznámil neuvěřitelně moc úžasnou skupinkou lidí kterou bych v životě za nic už nevyměnil.